Jdi na obsah Jdi na menu
 



Renesance

(z francouzského renaissance /renesäns/ - obrození, znovuzrození)

 

Vyrovnanost a klid v renesanční hudbě neodpovídá bouřlivým událostem 14.-16.století. Dochází ke střetům mezi církví a světskou, laickou veřejností. Názorově se rozcházejí i katolíci a zastánci reformace.

V hudbě se církev držela matematického a intelektuálního pojetí.

Humanisté pomocí polyfonních technik zdůrazňovali text, obvykle milostného, nebo moralizujícího charakteru. To vedlo k uvolnění formy ve prospěch obsahu ( textu).

Reformace propagovala hudbu v místních jazycích.

Zastánci protireformace chtěli, aby hudba byla srozumitelná, aby zřetelně vstupovala do myslí a srdcí věřících.

Polyfonie – vyvíjí se řada kompozičních technik

Faux bourdon  - takto tvořil např. anglický skladatel John Dunstable (1380-1453), dochovalo se od něj na 55 skladeb – mše, moteta, madrigaly. Hlasy byly vedeny v terciích a sextách. Daná melodie byla umístěna v nejhlubším hlase. 

Guillame Dufay (1400-1474) setrval ve stylu a capella (zpěv, bez nástrojů). Shrnul anglické, francouzské a vlámské vlivy, ustálil cyklickou mši, kam přidal některé harmonické prvky, pocházející ze světské hudby.

Další skladatelé: Jacob Obrecht(1450-1505), Josquin Despres (1440-1521), Orlando di Lasso (1532-1594). Tito umělci dbali na výrazovost polyfonie, přijímali a sami vytvářeli nové skladebné techniky, např. chromatické postupy. Žili v Itálii.

Nejvýznamnějším představitelem renesanční italské hudby 16. st. byl Giovanni Pierluigi da Palestrina (1525-1594). Užíval konsonance i disonance. V Římě studoval a zpíval v chrámu. V Palestrině byl kapelníkem a varhaníkem. 1555 byl členem kolegia v Sixtinské kapli, kapelníkem u sv.Petra, působil i v dalších významných římských chrámech. Jako skladatel přivedl k vrcholu vokální polyfonii, stal se vzorem pro další generace svých nástupců. Napsal asi 100 4-8 hlasých mší, jedná se o cyklické skladby, psané vyspělou imitační technikou. Dále psal moteta, lamentace. offertoria, magnificat, žalmy, madrigaly, Píseň písní ze Starého zákona. Zdůrazňoval srozumitelnost slova. 

 

Madrigal: Slovo pochází z latiny – matriculus=pocházející z matky, matricale=mateřština. Forma madrigalu dosahuje v renesanci svého největšího rozkvětu. Skladba 2-5 hlasá, s lyrickým obsahem. Kvůli srozumitelnosti a zvýraznění melodie ostatní hlasy někdy přebírají hudební nástroje.

Gesualdo da Venonza (1561-1613) – šlechtic, hudbu měl jako potěšení. Díky dobrému hmotnému zajištění byl naprosto svobodný ve své tvorbě.

Claudio Monteverdi (1567-1643).

 

Intermedium, z latiny, znamená nalézající se uprostřed. Je to meziaktní hudba, nebo taneční i jiné výstupy, doprovázené hudbou, vyplňující v renesančních hrách čas potřebný k přestavbě jeviště. Z intermedia se vyvinulo operní intermezzo.

Časově tento žánr spadá do poslední třetiny 15.st., do doby rozkvětu a přepychu italských měst a států. (např.Florencie).

Intermedium mělo instrumentální i pěveckou podobu, nebo jejich kombinaci. Sloužilo ke zvednutí lesku při významných společenských událostech – svatby vysoce postavených šlechticů, korunovace panovníků apod. Nedochovaly se skladby tohoto druhu, prameny však hovoří o početných orchestrech, (4 cemballa, 4 violy da gamba, 2 tenorové zobcové flétny, 2 pozouny, 2 cinky, 4 příčné flétny, 2 loutny,, 1 basová viola, bubny).Intermedium můžeme pokládat za předstupeň opery.

 

Zrození opery:

Díky společenské potřebě a poptávce na konci 16.století vzniká kombinací prvků madrigalu a intermedia nový žánr, opera. Ovlivnila evropskou hudbu dalších generací v několika následujících staletích. 

Slovo opera z latiny – opus=dílo.

Je to žánr hudebního divadla, sjednocující v jeden celek dramatický zpěv, instrumentální hudbu a všechny dostupné prostředky divadelního umění - tanec, herectví, scénografii.  V ideálním případě jsou všechny vyjadřovací složky podřízeny společné idei. Opera má být náročná a autentická. Tím se liší např. od dnešní operety, muzikálu apod.

Výjimečně užívá mluvené slovo, častěji se uplatňuje mluvozpěv – recitativ. Zabývá se světskými náměty. (Duchovními náměty se zabývá oratorium. Opera i oratorium mají podobný základ a z počátku měly i podobné výrazové prostředky).

Opera navázala na různé pódiové produkce, pastýřské hry, madrigalové komedie.

Florentzská camerata -„akademický spolek“ umělců a učenců, hledajících nové formy uměleckého vyjádření (Iacob Perri, Giulio Caccini – autoři skladeb, které dnes označujeme jako opery – obsahují doprovázenou monodii, převážně na způsob recitativů ). 

Vyspělejší operní školy vznikají v Římě, Mantově a zejména v Benátkách - tam po roce 1613.

 

Claudio Monteverdi 1567-1643. pocházel z Cremony, hudbě se učil v Mantově. Zpíval a hrál v hraběcí kapele, Stal se i kapelníkem. 1595 pravděpodobně navštívil Prahu. Poznal nizozemskou vokální polyfonii. 1613 se stal kapelníkem u sv. Marka v Benátkách. Napsal velké množství skladeb – mše, nešpory, žalmy, magnificat a další duchovní hudbu, 7 knih madrigalů, asi 10 oper a několik baletů.

Do opery zavedl árii = píseň, recitativ, duet, sbor, orchestrální složku – předehra, mezihry.  Monteverdiho orchestr čítal až 36 hudebníků. V jeho operách se prosazuje vedoucí sólový hlas – monodie. Polyfonie byla nahrazena technikou instrumentálního generálbasu (číslovaný bas – continuo). Ten sloužil především k harmonické podpoře melodického projevu. Tento princip rozvinuli barokní mistři.

 

 
 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA