Renesance
(z francouzského renaissance /renesäns/ - obrození, znovuzrození)
Vyrovnanost a klid v renesanční hudbě neodpovídá
bouřlivým událostem 14.-16.století. Dochází ke střetům mezi církví a světskou,
laickou veřejností. Názorově se rozcházejí i katolíci a zastánci reformace.
V
hudbě se církev držela matematického a intelektuálního pojetí.
Humanisté
pomocí polyfonních technik zdůrazňovali text, obvykle milostného, nebo
moralizujícího charakteru. To vedlo k uvolnění formy ve prospěch obsahu (
textu).
Reformace
propagovala hudbu v místních jazycích.
Zastánci
protireformace chtěli, aby hudba byla srozumitelná, aby zřetelně vstupovala do
myslí a srdcí věřících.
Polyfonie – vyvíjí se řada kompozičních technik
Faux bourdon - takto tvořil např. anglický skladatel John Dunstable (1380-1453), dochovalo
se od něj na 55 skladeb – mše, moteta, madrigaly. Hlasy byly vedeny v
terciích a sextách. Daná melodie byla umístěna v nejhlubším hlase.
Guillame
Dufay (1400-1474) setrval ve stylu a
capella (zpěv, bez nástrojů). Shrnul anglické, francouzské a vlámské
vlivy, ustálil cyklickou mši, kam přidal některé harmonické prvky, pocházející
ze světské hudby.
Další skladatelé: Jacob Obrecht(1450-1505),
Josquin Despres (1440-1521), Orlando di Lasso (1532-1594). Tito umělci dbali na
výrazovost polyfonie, přijímali a sami vytvářeli nové skladebné techniky, např.
chromatické postupy. Žili v Itálii.
Nejvýznamnějším
představitelem renesanční italské hudby
Madrigal: Slovo pochází z latiny – matriculus=pocházející z
matky, matricale=mateřština. Forma madrigalu dosahuje v renesanci svého
největšího rozkvětu. Skladba 2-5 hlasá, s lyrickým obsahem. Kvůli
srozumitelnosti a zvýraznění melodie ostatní hlasy někdy přebírají hudební
nástroje.
Gesualdo da Venonza (1561-1613) – šlechtic, hudbu měl jako potěšení. Díky dobrému
hmotnému zajištění byl naprosto svobodný ve své tvorbě.
Claudio Monteverdi (1567-1643).
Intermedium, z latiny, znamená nalézající se uprostřed. Je to meziaktní hudba, nebo taneční i
jiné výstupy, doprovázené hudbou, vyplňující v renesančních hrách čas potřebný
k přestavbě jeviště. Z intermedia se vyvinulo operní intermezzo.
Časově
tento žánr spadá do poslední třetiny 15.st., do doby rozkvětu a přepychu
italských měst a států. (např.Florencie).
Intermedium
mělo instrumentální i pěveckou podobu, nebo jejich kombinaci. Sloužilo ke
zvednutí lesku při významných společenských událostech – svatby vysoce postavených
šlechticů, korunovace panovníků apod. Nedochovaly se skladby tohoto druhu,
prameny však hovoří o početných orchestrech, (4 cemballa, 4 violy da gamba, 2
tenorové zobcové flétny, 2 pozouny, 2 cinky, 4 příčné flétny, 2 loutny,, 1
basová viola, bubny).Intermedium můžeme
pokládat za předstupeň opery.
Zrození opery:
Díky
společenské potřebě a poptávce na konci 16.století vzniká kombinací prvků
madrigalu a intermedia nový žánr, opera.
Ovlivnila evropskou hudbu dalších generací v několika následujících
staletích.
Slovo
opera z latiny – opus=dílo.
Je to žánr hudebního divadla, sjednocující v jeden
celek dramatický zpěv, instrumentální hudbu a všechny dostupné prostředky
divadelního umění - tanec, herectví, scénografii. V ideálním případě
jsou všechny vyjadřovací složky podřízeny společné idei. Opera má být náročná a
autentická. Tím se liší např. od dnešní operety, muzikálu apod.
Výjimečně
užívá mluvené slovo, častěji se uplatňuje mluvozpěv – recitativ. Zabývá se světskými náměty. (Duchovními náměty se
zabývá oratorium. Opera i
oratorium mají podobný základ a z počátku měly i podobné výrazové prostředky).
Opera
navázala na různé pódiové produkce, pastýřské hry, madrigalové komedie.
Florentzská camerata -„akademický spolek“ umělců a učenců,
hledajících nové formy uměleckého vyjádření (Iacob Perri, Giulio Caccini –
autoři skladeb, které dnes označujeme jako opery – obsahují doprovázenou monodii, převážně na
způsob recitativů ).
Vyspělejší
operní školy vznikají v Římě, Mantově a zejména v Benátkách - tam po roce
1613.
Claudio Monteverdi 1567-1643. pocházel z Cremony, hudbě
se učil v Mantově. Zpíval a hrál v hraběcí kapele, Stal se i kapelníkem. 1595
pravděpodobně navštívil Prahu. Poznal nizozemskou vokální polyfonii. 1613 se stal kapelníkem u sv. Marka v
Benátkách. Napsal velké množství skladeb – mše, nešpory, žalmy,
magnificat a další duchovní hudbu, 7 knih madrigalů, asi 10 oper a několik
baletů.
Do opery
zavedl árii = píseň, recitativ, duet, sbor,
orchestrální složku – předehra, mezihry. Monteverdiho orchestr čítal až 36 hudebníků. V
jeho operách se prosazuje vedoucí sólový hlas – monodie. Polyfonie byla nahrazena technikou instrumentálního
generálbasu (číslovaný bas – continuo). Ten sloužil především k harmonické
podpoře melodického projevu. Tento princip rozvinuli barokní mistři.