Jdi na obsah Jdi na menu
 



Osamostatnění instrumentální hudby

 

Instrumentální a vokální hudba existovali po mnoho staletí souběžně vedle sebe. Vokální hudba se rychleji vyvíjela, byla jí věnována větší pozornost. Hudba pro nástroje plnila funkci doprovodnou ke zpěvu, k tanci.

Na počátku renesance instrumentální repertoár spočíval na ozdobném přepisu děl vokálních.

Podle výškového a barevného odlišení lidského hlasu – soprán, alt, tenor, bas vznikají „čtyřčlenné rodiny“ nástrojů podobného druhu, ale různé velikosti a výšky tónu – např. flétny, violy, šalmaje. Ty mohly hrát čtyřhlasé vokální partitury a vytvářet k nim variace.

V 16. st. se rozšiřuje stavba klávesových a loutnových nástrojů, zdokonalují se nástroje smyčcové – především v Itálii, Francii, Španělsku, Nizozemí, Německu, Anglii.

Rozvíjí se technika hry, vznikají sborníky skladeb pro různé nástroje i hudebně-teoretická díla o hře a improvizaci, o umění variací. Stále větší důraz je kladen na uměleckou složku.

V renesanci se neurčovalo přesně, jaký nástroj bude kterou skladbu hrát.Přihlíželo se k místním možnostem.

V Benátkách působili Andrea Gabrielli a jeho synovec Giovanni Gabrielli. Některé skladby psali „in echo technikou“.

Na konci 16. a na počátku 17.st. významní skladatelé tvoří pro skupiny nástrojů, např. v Anglii John Dowland (1563-1626) psal pro smyčcové nástroje za doprovodu virginalu, malých varhan, nebo drnkacích nástrojů.

Hudba pro klávesové nástroje:

V poslední třetině 15.st. se rozšiřuje tabulatura  - notační systém pro klávesové a loutnové nástroje – udává značky pro způsob hry, nebo hmaty a rytmické údaje. První dochovaná tabulatura je asi z r. 1425. Klávesové nástroje se uplatňují v sólových skladbách i v doprovodech zpěvu, jako nositelé generálbasu.(Generálbas je basová linka, opatřená číslicemi a značkami, které udávají, jaký akord se má k danému tónu hrát. Potom už záleželo na umění hráče, jakým způsobem, jak složitě či jednoduše předepsané akordy zahraje). 

Německý varhaník Conrad Paumann , činný asi 1410-1473, byl skvělým hráčem a hudebním teoretikem. Je autorem díla Fundamentum organisandi. Mimo jiné přepsal a upravil na 250 skladeb od jiných skladatelů. Na něj navazuje další generace hudebníků – Michael Praetorius (1571 nebo 1572 – 1621) – skladatel, teoretik, varhaník. Napsal základní spis „Nauka o hudbě“ . Jde o jakousi encyklopedii o hudbě v němčině a latině, pojednává o hudební teorii, hudebních nástrojích, terminologii, solmizaci, rytmu a kontrapunktu. Praetorius složil mimo jiné 1244 skladeb v němčině, dílem s doprovodem generálvasu, dílem a capella.

 Skladby pro klávesové nástroje mohly hrát varhany, cemballo, clavichord, virginal, nebo nástroje, které se mohly odlišovat ve tvaru, názvu. Způsob hry na ně a tvorba tónu byly podobné: pomocí klávesy se uvedl do pohybu více či méně složitý mechanismus, na jeho konci byl jakýsi trn zadrhující, drnkající o strunu. U varhan se pomocí kláves otevíraly či zavíraly ventily, skrz které proudil vzduch k píšťalám. 

 

Hudba pro loutnu:

Vedle klávesových se v 16. st. prosazují i nástroje loutnové. Loutna se dobře hodila k doprovázení zpěvu i ke hře vznikajících instrumentálních děl. Lišily se názory na to, kolik strun má loutna mít, i způsob zápisu loutnových tabulatur. Preferovaly se nástroje, na které bylo možno hrát polyfonii. Neexistovalo jednotné ladění.

Arciloutna ná přídavný hmatník, nad ním jsou nataženy basové struny. Vynikající loutnisté a skladatelé 16.století působili v Itálii, Francii, Německu, Anglii.

Ve Španělsku vznikla vihuela -  pravděpodobně předchůdce kytary, nápadně ji připomíná tvarem ozvučné skříně.

Hra na loutnu se v renesanci považovala mezi šlechtickými kruhy za známku výlučnosti a vybraných způsobů. Je dochováno více obrazů, svědčící o vzhledu nástroje, zachycujících významné osobnosti, např.anglická královna Alžběta I. aj.

 

Vynález knihtisku:

1452 Gutenberg v Mohuči, nebo Moutelin ve Štrasburgu. Oba se zasloužili o rozvoj tiskařství. Knihtisk přispěl k rychlejšímu šíření krásné i vědecké literatury. Již ve 3/3 15.st. existovaly v Evropě tiskárny, specializující se na hudebniny – Nizozemí, Německo. Vydávání hudebnin bylo velmi pracné. Tisklo se na třikrát. 1 – notová osnova, 2 – noty, 3 – číslování stránek, text, další údaje a značky.

Notace byla ve vývoji. Tiskárny musely pružně zařazovat novinky. Jeden z prvních výtisků – Gerson – Collectorium super Magnificat. Je to duchovní skladba. Zde byla notová osnova nakreslena ručně.

Tiskaři dostávali zakázky nejdříve od církve, později i od vzmáhající se šlechty. Itálie – Ottaviano Petrucci – tiskař v Benátkách, zdokonalil techniku trojího tisku.