Jdi na obsah Jdi na menu
 



Světská hudba

 

– žakeři a trubaduři

 

Již v 6.st.našeho letopočtu putovali Evropou umělci římského divadla a předváděli více či méně důstojná představení – kejklíři, satiričtí rapsódové, krotitelé opic a koz. Snažili se všechno zesměšňovat a bavit lidi.

V 7.st. – ioculátoři (z latinského ioculus = vtipný, zábavný).

Asi v 10.st. se tito lidé, stojící jaksi „na okraji společnosti“ naučili hrát na nástroje a zpívat hrdinské zpěvy – říkalo se jim žakeři. Malby z 10 st. zobrazují hudebníky, hrající na psalteria, (psalterium byl nástroj, podobný dnešní citeře), flétny, plátkové šalmaje, harfy, rohy, rebaby, (rebab byl smyčcový nástroj hruškovitého tvaru se 2-3 strunami, laděný v kvartách, organistra (organistrum=česky niněra – struny nad ozvučnou skříní smýká kolo, potažené kůží, potřené kalafunou, roztáčelo se klikou).

Žakeři putovali od hradu ke hradu, od města k městu, šířili jazyk, vyprávěli příběhy.Z bezvýznamných „vyděděnců se stali umělci a někdy dokonce i vážení dvořané.

Trubaduři (z francouzského trobar = vynalézat, tvořit nové hudební a básnické formy. Trubadur písně skládal a zpíval, žakeř je „pouze“ zpíval. Trubadur býval šlechtického původu – laik. Na přelomu 12.-13. st bylo v jižní Francii na 350 trubadurů, mezi nimi i 5 králů a další urozené osobnosti.

Stále více se věnovali milostným písním. Jejich povaha přispěla k vývoji monodie.

Umělci, šířící kulturu, putovali i jinými částmi Evropy. V severní Francii se jim říkalo truvéři, v Německu minesängři.