Jdi na obsah Jdi na menu
 


Giuseppe Verdi

(9. 10.1813 – 27. 1. 1901)

 

Největší Italský operní skladatel 19.století.

Často říkával: Io sono un paesano“ (Jsem venkovan). Přesto. Že si v průběhu let získal nesmírnou popularitu v rodné Itálii i v zahraničí, nikdy neskrýval svůj venkovský původ.

Narodil se v tomtéž roce, jako německý operní tvůrce Richard Wagner.

V dětství mu otec daroval spinet a na něm získával své první hudební zkušenosti. Vzdělával se hlavně jako samouk. V 18 letech odešel do Milána, kde chtěl studovat na konzervatoři. Byl však odmítnut a musel se spokojit soukromými hodinami kompozice.

V roce 1834 se Verdi oženil se dcerou svého ochránce a podporovatele Antonia Barezziho, Margheritou. Ta však po čtyřech letech zemřela. Bolest nad jejím skonem spolu s počátečními divadelními neúspěchy vyvolaly hlubokou depresi, kterou překonal až v r. 1842, kdy dostal zakázku na operu Nabucco pro La Scalu. Její úspěch neměl obdoby, z části díky slavnému sboru Va pensiero, který se okamžitě stal spolu se svým tvůrcem symbolem odporu proti Rakušanům, tehdy ovládajícím severní Itálii. Tato první významná kompoziční etapa bývá někdy označována jako „vězeňská léta“, neboť Verdi byl doslova zavalen zakázkami a pilně komponoval. Psal pro Milán, Benátky, Neapol Florencii, Londýn, Paříž – převážně závažná a rozsáhlá díla. Úspěchy přinesli Verdimu hmotné zabezpečení, sňatek s Giuseppinou Strepponiovou i potřebné rodinné štěstí.

Následovaly slavné opery, uváděné v tehdy nejslavnějších operních domech – Rigoletto, Trubadúr, Traviata, Maškarní ples. Sicilské nešpory, Don Carlos - Paříž, Síla osudu – Petrohrad. V r.1871 při příležitosti otevření suezského průplavu byla v Káhiře uvedena Aida. 

Ve Verdiho době hledaly operní scény témata tragického obsahu ze středověku, která se hodila k úpravám pro operní libreta. Verdi přesahuje zaběhlé umění bel canta. Tvoří výrazovou hudbu, hlasy podřizuje dramatickým myšlenkám. Jeho mimořádný talent a um pozvedly i jen průměrné obsahy libret na nadprůměrnou uměleckou úroveň hudebního celku.

Vedle oper obohatil i duchovní hudební tématiku,např.v r.1874 monumentální Requiem.

Ve své poslední opeře – Falstaf – v samotném závěru zkomponoval brilantní fugu – návrat ke staré barokní formě, ovšem zkomponované těmi nejmodernějšími technikami,

předznamenávajícími hudební řeč a směry 20. století.

Proti pokroku stavěl Verdi tradici. Říkal: Vraťme se k tomu, co tu už bylo a bude to pokrok. Hledal ryzí podstatu opery. Viděl ji v pokusu o obnovu antické řecké tragedie. Protože neztratil ze zřetele tradici svých předchůdců, stal se mistrem moderní hudební tragédie.

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA