Jdi na obsah Jdi na menu
 



Hudba v antickém Řecku a Římě

 

Muzika – slovo pochází z řeckého mouziké - označení veškeré umělecké produkce, usilující o co nejvznešenější výraz. Hudba se stala prvkem dokonalosti, nástrojem ke zlepšení lidského chování a myšlení. Nabyla etický obsah, který jí přisuzujeme i dnes.

Rozkvět hudby souvisel s rozkvětem filosofie. V 6. st.pnl. došlo k rozšíření hudebně-teoretických úvah. Pithagoras a jeho žáci chápali hudbu, jako hmotu. Analýza vztahů různých výšek tónů a stanovení tónových soustav se staly východiskem pozdějšího evropského harmonického myšlení.

Harmonie sfér – teorie, která tvrdí, že planety vydávají určitý tón, a tak udržují od sebe určitou vzdálenost, stejně, jako tóny ve stupnici. Nejhlubší tón vydává Měsíc, protože je nejblíže, potom stálice.

Pithagoras se zabýval výškou tónů. Používal k tomu monochord – ozvučná skříň, nad ní přes pohyblivou kobylku napnutá jedna struna, která vydávala pevný tón. Když se kobylkou rozdělí na polovinu, zní tón o oktávu výš. Když se struna zkrátí o ¾, zní tón o kvintu výš. Podobně byly propočítány ostatní tóny stupnice.

Společenská funkce hudby: Stala se součástí tragedií i poesie. Inspirovala výkony herců – hrálo se na kytharu, aulos = nástroj s dvojitým plátkem.Velcí dramatikové své doby byli také skvělými hudebníky a tanečníky – Aischilos, Sofokles, Euripides, Aristofanes. Velké úctě se těšili kytharisté.

Hudba v Římě: Všechny hudební zvyklosti z Řecka byly uchovány. Někteří filosofové a badatelé tvrdí, že hudba Římanů postrádala jemnost a vkus, na což se ve starém Řecku tolik dbalo, že ztratila svoji etickou funkci.