Hudba v antickém Řecku a Římě
Muzika
– slovo
pochází z řeckého mouziké - označení veškeré umělecké produkce,
usilující o co nejvznešenější výraz. Hudba se stala prvkem dokonalosti,
nástrojem ke zlepšení lidského chování a myšlení. Nabyla etický obsah, který jí
přisuzujeme i dnes.
Rozkvět
hudby souvisel s rozkvětem filosofie. V
Harmonie
sfér –
teorie, která tvrdí, že planety vydávají určitý tón, a tak udržují od sebe
určitou vzdálenost, stejně, jako tóny ve stupnici. Nejhlubší tón vydává Měsíc,
protože je nejblíže, potom stálice.
Pithagoras
se zabýval výškou tónů. Používal k tomu monochord – ozvučná skříň, nad
ní přes pohyblivou kobylku napnutá jedna struna, která vydávala pevný tón. Když
se kobylkou rozdělí na polovinu, zní tón o oktávu výš. Když se struna zkrátí o
¾, zní tón o kvintu výš. Podobně byly propočítány ostatní tóny stupnice.
Společenská
funkce hudby: Stala se součástí tragedií i poesie. Inspirovala
výkony herců – hrálo se na kytharu, aulos = nástroj s dvojitým plátkem.Velcí
dramatikové své doby byli také skvělými hudebníky a tanečníky – Aischilos,
Sofokles, Euripides, Aristofanes. Velké úctě se těšili kytharisté.
Hudba v Římě:
Všechny hudební zvyklosti z Řecka byly uchovány. Někteří filosofové a badatelé
tvrdí, že hudba Římanů postrádala jemnost a vkus, na což se ve starém
Řecku tolik dbalo, že ztratila svoji etickou funkci.